Houpy, houp. Houpy, houp.
Houpačka se s ní houpala nahoru a dolů, pomalým a líným tempem. Vítr si pohrával s jejími vlasy, které měla volně položené na ramenou.
Přemýšlela. Přemýšlela co dál. Přemýšlela o svém životě. Přemýšlela o svých šancích na překonání toho zlého neštěstí, které ji potkalo.
Myslela na toho kluka. Na toho kluka a na jeho krásně modré oči, které se na ni dokáží tak krásně usmívat a celý její den rozzáří do krásného úsměvu.
Myslela na něho a přitom se dívala na jeho fotku, kde byl stejně krásný, jako v ten den, kdy se poprvé potkali.
Přemýšlela jak bude reagovat, až bude číst její dopis. Její poslední dopis, který ve svém životě napsala.
Ano, má ho ráda a miluje ho. Miluje celý svět, jenže co má dělat, když jí potkalo tohle? Nechtěla zemřít. Smrti se bála. Jenže…je jiná možnost?
Myslela na všechno krásné, co ve svém životě zažila a po její tváři se začaly kutálet slzy, které těžce padaly do jejích dlaní, kde se rozpouštěly do malých potůčků, stékajících dolů do trávy. Zadívala se do dálky. Viděla červené střechy v podvečerním, zapadajícím slunci, které ještě hřálo natolik, aby si uvědomila jeho teplo na svých pláčem zčervenalých tvářích.
Ne! Nechtěla zemřít. Život se jí líbil. Proč je to tak těžké? Viděla a četla o tom už tolikrát, ale že je to tak těžké nevěděla.
Houpačka se s ní pomalu zastavila a ona se zadívala do dálky, kde viděla jenom oblohu a mraky, které jí dodávali nedávno zapomenutý klid.
Znovu se podívala na jeho fotku a bylo jí zas do pláče. Měla strašlivý strach ze smrti, ale zároveň se těšila na klid, který jí smrt přinese.
Předklonila se a ze země zvedla spadlí papír. Nechtěla tomu věřit. Ještě před týdnem byla veselá a šťastná holka a teď je z ní troska co neví kudy kam.
Zadívala se na papír, který byl popsaný, teď pro ni, nesmyslnými klikyháky, které nemohla přes slzy rozluštit.
Když asi před týdnem mířila k městské nemocnici, necítila žádný strach ani pochyby nad svým zdravím. Vždyť měla před sebou jen běžnou lékařskou prohlídku, na kterou chodila pravidelně každého půl roku. Ani při odchodu z ordinace necítila tíseň, kterou cítí teď.
Až včera přišel dopis. Ten osudný dopis, kvůli kterému je dneska tady. Přišel včera a její obsah jí byl tajemstvím až do dnešního rána, kdy se prohrabovala svou poštou. Tou dobou už byla doma sama. Otevřela dopis bez sebemenší známky strachu, nebo zlého tušení.
Ale už při prvních slovech se jí začaly třást ruce a svíral se jí žaludek. Chvilku nevěřila vlastním očím a dopis četla znova a znova.
Dopis dopadl s plesknutím na podlahu jejího pokoje. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy, které pálily jako žhavé uhlí. Svalila se na postel a brečela. Brečela tak dlouho, dokud jí to šlo a její oči nebyly schopny dalších slz.
Už bylo dávno po začátku dalšího školního dne, když se vzmohla na pohyb ruky, která ji bolela stejně jako celé její tělo. Začala pomalu přemýšlet.
Co dál? Vždyť jí všechno tak krásně vycházelo a ona byla šťastná.
Po další dlouhé době vstala a zasedla za psací stůl. Vzala do ruky tužku a začala psát. Vzpomínala na všechny krásné chvíle jejího dětství i dospívání, které strávila v blízkosti svých přátel a lidí, které má ráda.
Nejvíc vzpomínek na krásných chvil měla se svým klukem, kterého tak strašně milovala.
Chtělo se jí brečet, řvát, zemřít…a v tom ji to napadlo. Nechala dopis rozepsaný, jen připsala pár omluvných a lítostivých slov nakonec, schovala dopis do jedné kapsy a žiletku do kapsy druhé.
Šla pomalu a nejistě. Když procházela kolem domu svého kluka, zastavila se a přemýšlela. Nakonec vykročila k zahradní brance, na které byla schránka. Do ní hodila dopis, ještě jednou se podívala na dům, který skoro vytékal zážitky a vzpomínek těch dvou. Otočila se a šla dál. Celé město jí připomínalo její dosud krásný život.
Šla. Šla pomalým a klidným tempem. Přišla až na rozhlednu s houpačkou kde se posadila.
A teď je tady, ani neví jak dlouho. Prostě tu sedí s uslzenýma očima, které hledí do neznáma. V hlavě má prázdno a cítí jen velkou tíhu u srdce.
Sáhne do kapsy a vyloví žiletku. Pevně ji sevře v dlani, z které začne v malých pramínkách téct krev. Překvapivě jí to nevadí a v horké krvi cítí jakési uklidnění.
Znovu se podívá na papír, teď už i s malou kapkou krve, která jí stekla z dlaně.
Chce přežít, ale bojí se. Je to opravdu těžké. Měla by před sebou spousty operací a chemoterapii. Toho všeho se strašně bojí. Bojí se cizích očí, které by si ji prohlížely ve škole, na ulici i v autobuse. Bojí se výsměch a potupy, kterou by jí její nemoc přinesla. Dá se léčit, ale co ty následky?
A co její kluk? Co by tomu řekl? Jak by reagoval? Možná, že by se s ní rozešel. A jaký by měl potom její život smysl? Zůstala by sama a na posměch všem. Možná by k ní lidi cítili lítost a litovali by ji. Jenomže to ona nechce. Radši zemře a zůstane všem v paměti jako krásná a usměvavá dívka. Pustí papír i s fotkou a začne se soustředit na první řez. V očích ji pálí návaly slz a na ruce stékající krev.
Najednou se jí zatmí před očima a ona si uvědomí, co dělá. Vzpomene si na své blízké a na lidi, kteří ji mají rádi, jenže teď už je pozdě. Už nic necítí a je volná.
Nejvíc smutné na tom je, že ani teď, není šťastná.
Valstní tvorba...jiank příběhy moc nepíšu...